[Ozvena] [Irské štestí] [Existuje, tma, zima, zlo...?] [Nesúď - nepoznáš celý pribeh] [Hrnček]  [Prasknuté džbány]  [You'v got to find what you love]
           
Share

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ozvena

Chlapec sa prechádzal v horách so svojim otcom. Zrazu sa potkol, spadol, udrel sa a zakričal: "Aaaaaa!" Popri bolesti začul z hôr hlas, ktorý zopakoval: "Aaaaaa!" Zo zvedavosti sa opýtal: "Kto si?" A dostal odpoveď: "Kto si?" Potom zakričal : "Ja ta počujem! Kto ale si?" A hlas odpovedal: "Ja ťa počujem! Kto ale si?" Nahnevaný chlapec znovu zakričal: "Hlupák!" A dostal odpoveď: "Hlupák!" Vtedy sa  chlapec pozrel na svojho otca a opýtal sa: "Oci, čo sa deje?" Otec sa usmial a povedal: "Synček môj, teraz pozorne počúvaj.

 " A potom muž zakričal: "Ty si najlepší!" Hlas odpovedal: "Ty si najlepší!" Dieťa bolo prekvapené a nerozumelo. Tak mu otec vysvetlil: "Ľudia to volajú ozvena, ale v skutočnosti je to ŽIVOT. Život - ako ozvena, ti vracia to, čo ty povieš, alebo spravíš. Život nie je nič iné ako odraz našich činov. Ak si ty praješ viac lásky na svete, musíš vytvoriť viac lásky v tvojom srdci. Ak chceš, aby ťa ľudia rešpektovali, musíš ty rešpektovať ich. Toto je princíp, ktorý treba vložiť do všetkého v živote. Život ti vracia to, čo si dal ty jemu. Náš život - to je zrkadlo nás samotných...

<hore>
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Irské štěstí

Jmenoval se Fleming a byl to chudý skotský rolník. Jednou, když se snažil vydělat pro rodinu na živobytí, uslyšel volání o pomoc z nedaleké bažiny. Zahodil nářadí a běžel k močálu.
Tam našel vyděšeného kluka po pás v černém bahně, jak křičí a snaží se dostat ven. Rolník osvobodil mladíka a zachránil ho tak před pomalou a úděsnou smrtí.
Další den se u Skotovy zahrádky zastavil luxusní vůz. Vystoupil z něho elegantně oblečený šlechtic a představil se jako otec chlapce, kterého rolník Fleming zachránil.
"Chci se s vámi vyrovnat," řekl šlechtic. "Zachránil jste život mému synovi"
"Ne, nemohu přijmout peníze za to, co jsem udělal," odvětil skotský rolník a odmítl nabídku.
V tu chvíli se ve dveřích objevil rolníkův syn.
"Tohle je váš syn?" zeptal šlechtic.
"Ano," odvětil rolník hrdě.
"Udělám vám nabídku. Dovolte, abych mu poskytl stejnou úroveň vzdělání, jaké se dostane mému synovi. Pokud je mladík aspoň trochu po otci, určitě z něho vyroste muž, na kterého budeme oba pyšní." A tak se stalo.
Syn rolníka Fleminga chodil do nejlepších škol a po čase promoval na Lékařské fakultě St. Mary's Hospital Medical School vLondýně a posléze dosáhl světového věhlasu jako vynálezce penicilinu Sir Alexander Fleming.
Po letech, syn téhož šlechtice, který byl zachráněn z močálu dostal zápal plic. Co mu zachránilo život tentokrát? Penicilin.
Ten šlechtic se jmenoval Lord Randolph Churchill. A jeho syn? Sir Winston Churchill.

Říká se: Co chodí dokola, to se nakonec vrátí.
Pracuj jako když nepotřebuješ peníze.
Miluj jako bys nebyl nikdy zklamán.
Tancuj jako by se nikdo nedíval.
Zpívej jako by nikdo neposlouchal.
Žij jako by byl ráj na Zemi.
Je národní svátek přátelství. Pošli to každému koho považuješ za PŘÍTELE.
Pošli to dál a prozáříš někomu den.
IRSKÉ PŘÁNÍ PRO PŘÁTELE
Radši to posli i zpátky!! Mnoho štěstí!
Doufám, ze to funguje...
Ať tvé ruce mají vždycky co dělat;
Ať máš v peněžence vždycky pár mincí;
Ať ti do oken stále svítí slunce;
Ať je po každém dešti duha;
Ať máš pomocnou ruku vždy nablízku;
Ať ti Bůh naplní srdce laskavostí aby tě povzbudil.
OK, a teď co musíš udělat...
Pošli to všem svým přátelům..
Ale - MUSÍŠ to poslat během jedné hodiny po otevření!
Ted .....si něco přej!!
Doufám, že sis něco přál!

<hore>
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
 
EXISTUJE TMA, ZIMA, ZLO…?
 
 
Univerzitny profesor na jednej znamej vysokej skole, vyzval svojich studentov otazkou: "Stvoril Boh vsetko co existuje?"
A student odvazne odpovedal: "Ano!"
"Stvoril Boh naozaj vsetko?" - spytal sa profesor.
"Ano, iste" - zopakoval student.
No profesor namietol: "Ked Boh stvoril vsetko, co existuje, tak stvoril aj zlo. A na zaklade toho na co sme doteraz prisli, mozeme tvrdit, ze Boh je zlo."
 
Student najprv nemal slov na tuto definiciu a stichol. Profesor bol so sebou spokojny a chvastal sa ostatnym studentom, ze mu dokazal, ze jeho viera bola iba mytus.
 
No student sa este prihlasil: "Mozem sa vas nieco spytat profesor?"
"Samozrejme!" - odvetil profesor.
 
Student sa spytal : "Existuje zima?"
"Co je to za otazku, samozrejme ze existuje, tebe nikdy nebola zima?"
Ostatni studenti sa zacali smiat na jeho otazke.
Mlady muz povedal: "V skutocnosti, pane, zima neexistuje. Podla zakonov fyziky, ked uvazime, zima je v skutocnosti len nepritomnost tepla. Kazde telo alebo predmet je citlivy na zmenu prostredia alebo prenos energie. Absolutna nula je vlastne uplna nepritomnost tepla. Vtedy sa vsetka hmota stava nehybnou a neschopnou reakcie v tejto teplote. Zima neexistuje.
Clovek vymyslel toto slovo na vyjadrenie toho ako sa citi, ked citi nedostatok tepla."
 
Student pokracoval: "Existuje tma?"
"Samozrejme!" hovori profesor.
No student povedal: "Tma tiez neexistuje, tma je v skutocnosti nepritomnost svetla. Svetlo mozeme skumat, no tmu nie. V skutocnosti, mozeme pouzit Newtonov pokus na lamanie bieleho svetla na mnoho farieb. Nemozete odmerat tmu. Jediny luc svetla sa moze zlomit v prostredi tmy a osvietit ho. Ako mozete odmerat ako tmavy je vesmir? No odmeriate silu svetla, ktore vydava. Nie je to spravne? Tma je slovo, ktore vymyslel clovek, ktory chce opisat co sa deje ked niekde nie je svetlo."
 
Nakoniec sa mlady muz spytal profesora: "Pane, existuje zlo?"
"Samozrejme!" - ako vzdy odvetil profesor. "Vidime ho kazdodenne v ludskej nehumanite k bliznemu, zlo vidime v mase kriminalnikov vsade vo svete. To nemoze byt nic ine ako zlo."
"V skutocnosti zlo neexistuje, pane, aspon nie samo o sebe. Zlo je absenciou Boha. Je to ako s tmou a zimou. Je to slovo, ktorym chcel clovek vyjadrit nedostatok Boha. Boh nestvoril zlo. Zlo je dosledkom toho, kde clovek nema dostatok Bozej lasky. Bozia laska je jeho darom v nasom srdci. Je to ako zima, ked tu nie je teplo a tma ked tu nie je ziadne svetlo."
Profesor si sadol.
 Meno mladeho muza: Albert Einstein
 
<hore>
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
 
Nesuď - neznáš celý příběh!

V malé indiánské osadě žil starý muž se svým synem. Lidé k němu chodili pro radu, byl uznáván za nejmoudřejšího stařešinu až do dne, kdy se spustil řetěz podivuhodných událostí.

Onoho dne se muž vydal na lov se synem a vrátil se s nádherným hříbětem, které přišlo o matku. Hříbě vyrostlo v divukrásného hřebce. Všichni říkali: "Dědo, ty máš ale štěstí!" "Štěstí? Možná ano, možná ne. Neznáme celý příběh!" odpovídal stařík. "Co to říká, jak může pochybovat?" divili se ostatní.

Náčelník kmene se dověděl o krásném hřebci a nabídl muži za něj deset svých nejlepších koní. Stařík však výměnu odmítl. "Blázen!" komentovali dědovo rozhodnutí ostatní. Jednoho dne hřebec zmizel. "Takové neštěstí!" lamentovali všichni. "Možná neštěstí, možná štěstí, neznáme celý příběh," odpověděl muž. "Pomátl se na rozumu," soudili ostatní a přestali jej považovat za mudrce. Za dva týdny se hřebec vrátil z hor a přivedl s sebou pět nádherných klisen. "Ten děda má ale štěstí!" volali sousedé. "Zda je to štěstí či ne, to ukáže život," odpověděl muž. "Radostí mu přeskočilo!" domnívali se druzí.

Mudrcův syn začal klisny cvičit a jedna z nich jej shodila na zem tak, že si vážně zlomil nohu. Šaman prohlásil, že už nikdy nebude chodit jako dřív. To je hrozné, taková smůla!" litovali jej lidé. Ale děda zase mlel svou: "Smůla? Štěstí? Kdo ví." "Bolestí se zbláznil!" křičeli ostatní.

Druhého dne vstoupil kmen do války a všichni zdraví muži museli odejít do boje. Mudrcův syn kvůli svému zranění nikam jít nemohl. Z bitvy se nevrátil nikdo. A tak všichni říkali: "Dědo, ty máš ale štěstí, my jsme přišli o muže a syny taková tragédie. Jen ty máš vše, ten kůň byl pro tebe opravdu požehnáním." Tragédie nebo požehnání? Neznáte stále konec příběhu." "Šílenec, co chce ještě slyšet, když naši muži jsou mrtví!"

Zbytku kmene se zmocnila banda desperátů a zotročila je. Pracovali těžce, až živí záviděli mrtvým. "Měl jsi, dědo, pravdu. Kéž bychom zemřeli v boji s našimi muži a syny!" "Z hlediska přítomného okamžiku se to tak jeví, ale nesuďte. Stále neznáte smysl příběhu. Už za okamžik to může být jinak." Lidé se chtěli na starce vrhnout, ale zvenku se ozval válečný ryk. Objevili se jejich muži, které považovali za mrtvé a osvobodili je z otroctví. Dověděli se, že v boji nezemřeli, byli pouze zajati. Bylo to radostné shledání.

U večerního ohně si vzpomněli na dědova slova o tom, že nemají soudit, neznají-li příběh celý. Požádali jej, aby jim řekl, jaký tedy má ten příběh konec.

"Znát celý příběh znamená pozorovat jej ze všech čtyř úhlů, ze čtyřvhledů: Tím prvním je pohled oběti: ten vždy volá po odplatě.

Tím druhým je pohled pachatele: ten vždy tvrdí, že je nevinen, že mu nic jiného nezbývalo.

Tím třetím je pohled nezaujatého soudce, který zná pohledy obou stran. Ví, že každý dělá to, co dělá, z nějakých vnitřních pohnutek. Kdyby vnitřní motiv pachatele nebyl dostatečně silný a z jeho hlediska ospravedlnitelný, pak by to prostěnedělal."

"Mluvil jsi o třech pohledech. Kdo by však mohl být tím čtvrtým účastníkem?"

Ten čtvrtý není z tohoto světa hmoty. Čte vaše myšlenky, emoce a přivádí je do fyzického světa. Zná vaše pohnutky, vidí do vašeho svědomí. Hovoří neustále k vašemu já, ale vy mu nenasloucháte. Netušíte tudíž nic o příčinách událostí, i když denně bojujete s jejich následky. Nechápete jejich smysl, nevidíte v překážkách a potížích poselství od Boha. Míjíte každou příležitost něco pochopit, naučit se, duchovně vyrůst. Stále soudíte, ačkoliv vám život dokazuje, jak vrtošivé vaše soudy jsou.

Vzpomeňte si na události kolem koně. Kolikrát jste o tomtéž řekli, že je to štěstí a vzápětí zase neštěstí! Proto si zapamatujte: nic není náhoda, vše jste si připravili sami.

Všechno se děje v pravou chvíli a na pravém místě.

Proto cokoli přijímejte jako příležitost. Proste tedy, abyste pochopili význam a příčinu událostí, o sílu a pokoru, abyste překážku překonali a o lásku, abyste neublížili a zachovali si slunce v duši.

Všichni jsme na cestě za Světlem. Každý si volí sám, jakou cestou půjde, zda oklikami, močály, černými roklemi, nebo přímo a rychle cestou srdce. Na konci se stejnějednou všichni sejdeme. Konec cesty a tedy i každého příběhu se jmenuje - návrat domů spojení s Bohem, se Světlem, s Láskou, z níž jsme vzešli a jíž jsme.

Ten čtvrtý pohled, který je vždy prvním, je Boží přítomnost nad námi."
 

<hore>

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
 

Hrnček:

Jeden vysoký osvícený mistr byl také velmi bohatý, vlastnil několik továren. Měl svého mladšího následníka. Učitel toužil najít v obchodech jeden malý porcelánový hrníček, který mu scházel do počtu 12. Našli jej v obchůdku se starožitnostmi v malé vesnici. Starožitník poznal pobatého člověka, řekl si, prodám mu jej za velkou a nadnesenou částku a budeme mít se ženou do důchodu vystaráno. Řekl svoji cenu a čekal na reakci zákazníka. Ten prohlásil, že tato cena je velmi nadnesená a že jej koupí jen za částku, kterou řekl sám, protože je to opravdu hodnota hrníčku.Starožitník šel s cenou 3krát dolů, ale za cenu kupujícího nechtěl hrníček prodat. Rozloučili se tedy a z krámku odešli. Starožitník vyběhl za nimi a zavolal je zpět, aby hrníček prodal za požadovanou cenu zákazníkovu.

Mladšímu následníku se zalíbil vykládaný meč, chtěl jej koupit. Zachoval se jako jeho učitel. Nepřistoupil na cenu stanovenou starožitníkem, ale stanovil cenu svoji. Starožitník slevoval, ale za požadovanou cenu jej neprodal. Kupující tedy z krámku odešel a čekal, že jej starožitník také zavolá zpět, ale nestalo se.

Ptal se tedy svého učitele, proč jej nezavolal také zpět. Učitel mu vysvětlil, že starožitník z něj cítil takovou touhu po meči, že ví, že ráno, jakmile otevře krámek, bude žák jeho prvním zákazníkem a meč si koupí za cenu stanovenou starožitníkem.

Žák se nahněval a říká: "Mistře, vy jste přece také po šálku toužil, tak proč?"

Bylo to proto, že cítil, že moje cena je vážně stanovená- že jsem svobodný, věděl, že se nevrátím. U tebe cítil tvou chtivost".

V čem je to vaše tajemství? Prozradím ti tedy svoje tajemství.

"Každou noc, než jdu spát, padnu na kolena a celým svým srdcem děkuji Bohu za všechno požehnání, kterého se mi ten den dostalo. Nabídnu mu své továrny, svoji duchovní školu, svoje žáky, svoji rodinu, své přátele. V duchu si představuji, že továrny shořely, žáci se rozutekli, moje děti, manželka a přátelé odešli do náruče Světla. Dokončím modlitbu a jdu spát jako naprosto svobodný a chudý člověk.

Ráno se probudím, rozhlédnu se kolem sebe, pozdravím nový den, přivítám Boží milost, která mne obklopuje. Znovu padnu na kolena a děkuji Bohu za další den, v němž mi požehnal všemi těmito dary, které spravuji a opatruji. Nikdy ty dary nebyly moje, jsem jenom jejich správcem, je to půjčka. Všechno je jenom půjčka."

<hore>

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
 
Prasknuté džbány
( stará čínska múdrosť )

 

Jedna staršia čínska žena mala dve veľké hlinené nádoby.

Viseli na obidvoch koncoch vahadla, ktoré nosila zavesené na ramenách. V jednej nádobe bola  prasklina,

oproti tomu ta druhá bola  „dokonalá“ a vždy priniesla  úplne veľa  vody.

Na konci dlhej ženinej cesty  od potoka až k jej  domu ostala v prasknutej nádobe vždy len polovica vody.

Tak to bolo po celé dva roky, žena doniesla každý deň domov len jeden a pol nádoby  vody.

„Dokonalá“ nádoba bola pyšná na svoj výkon, veď  priniesla vždy všetku vodu. Zato chúďa prasknutá nádoba

Sa hanbila za svoju nedokonalosť a cítila sa zle,  lebo bola  schopná len polovičného výkonu.

„Hanbím sa a veľmi ma to mrzí, že prasklinou vytečie cestou domov toľko vody.”

Ta stará žena jej   s úsmevom odpovedala:

„Všimla si si, že kvietky rastú len na tvojej strane chodníka  a nie na druhej strane? To preto,  že som vždy vedela o tvojom  

nedostatku a  na tuto stranu cesty som  siala semienka kvetín. Dva roky trhám tieto  krásne kvetiny, aby  som si nimi

ozdobila svoj stôl a potešila som nimi svojich  priateľov. Keby si nebola taká aká si   tak by táto krása nemohla rozžiariť  môj domov.“

Všetci  máme svoje  osobitne chyby, všetci sme „prasknuté hlinené nádoby.“ Práve tieto

praskliny a chyby, ktoré sú  v každom  z nás, robia  náš život tak pestrým, zaujímavým a vzácnym.

Len musíme vedieť každého prijať  takého aký je,  nájsť a vidieť  v ňom stále to dobré.

 

Nezabudnite privoňať  kvietky čo sú po stranách na vašej ceste.

<hore>

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
 

'YOU'VE GOT TO FIND WHAT YOU LOVE,' JOBS SAYS

This is a prepared text of the Commencement address delivered by Steve Jobs, CEO of Apple Computer and of Pixar Animation Studios, on June 12, 2005.

Video of the Commencement address

I am honored to be with you today at your commencement from one of the finest universities in the world. I never graduated from college. Truth be told, this is the closest I've ever gotten to a college graduation. Today I want to tell you three stories from my life. That's it. No big deal. Just three stories.

The first story is about connecting the dots.

I dropped out of Reed College after the first 6 months, but then stayed around as a drop-in for another 18 months or so before I really quit. So why did I drop out?

It started before I was born. My biological mother was a young, unwed college graduate student, and she decided to put me up for adoption. She felt very strongly that I should be adopted by college graduates, so everything was all set for me to be adopted at birth by a lawyer and his wife. Except that when I popped out they decided at the last minute that they really wanted a girl. So my parents, who were on a waiting list, got a call in the middle of the night asking: "We have an unexpected baby boy; do you want him?" They said: "Of course." My biological mother later found out that my mother had never graduated from college and that my father had never graduated from high school. She refused to sign the final adoption papers. She only relented a few months later when my parents promised that I would someday go to college.

And 17 years later I did go to college. But I naively chose a college that was almost as expensive as Stanford, and all of my working-class parents' savings were being spent on my college tuition. After six months, I couldn't see the value in it. I had no idea what I wanted to do with my life and no idea how college was going to help me figure it out. And here I was spending all of the money my parents had saved their entire life. So I decided to drop out and trust that it would all work out OK. It was pretty scary at the time, but looking back it was one of the best decisions I ever made. The minute I dropped out I could stop taking the required classes that didn't interest me, and begin dropping in on the ones that looked interesting.

It wasn't all romantic. I didn't have a dorm room, so I slept on the floor in friends' rooms, I returned coke bottles for the 5¢ deposits to buy food with, and I would walk the 7 miles across town every Sunday night to get one good meal a week at the Hare Krishna temple. I loved it. And much of what I stumbled into by following my curiosity and intuition turned out to be priceless later on. Let me give you one example:

Reed College at that time offered perhaps the best calligraphy instruction in the country. Throughout the campus every poster, every label on every drawer, was beautifully hand calligraphed. Because I had dropped out and didn't have to take the normal classes, I decided to take a calligraphy class to learn how to do this. I learned about serif and san serif typefaces, about varying the amount of space between different letter combinations, about what makes great typography great. It was beautiful, historical, artistically subtle in a way that science can't capture, and I found it fascinating.

None of this had even a hope of any practical application in my life. But ten years later, when we were designing the first Macintosh computer, it all came back to me. And we designed it all into the Mac. It was the first computer with beautiful typography. If I had never dropped in on that single course in college, the Mac would have never had multiple typefaces or proportionally spaced fonts. And since Windows just copied the Mac, it's likely that no personal computer would have them. If I had never dropped out, I would have never dropped in on this calligraphy class, and personal computers might not have the wonderful typography that they do. Of course it was impossible to connect the dots looking forward when I was in college. But it was very, very clear looking backwards ten years later.

Again, you can't connect the dots looking forward; you can only connect them looking backwards. So you have to trust that the dots will somehow connect in your future. You have to trust in something — your gut, destiny, life, karma, whatever. This approach has never let me down, and it has made all the difference in my life.

My second story is about love and loss.

I was lucky — I found what I loved to do early in life. Woz and I started Apple in my parents garage when I was 20. We worked hard, and in 10 years Apple had grown from just the two of us in a garage into a $2 billion company with over 4000 employees. We had just released our finest creation — the Macintosh — a year earlier, and I had just turned 30. And then I got fired. How can you get fired from a company you started? Well, as Apple grew we hired someone who I thought was very talented to run the company with me, and for the first year or so things went well. But then our visions of the future began to diverge and eventually we had a falling out. When we did, our Board of Directors sided with him. So at 30 I was out. And very publicly out. What had been the focus of my entire adult life was gone, and it was devastating.

I really didn't know what to do for a few months. I felt that I had let the previous generation of entrepreneurs down - that I had dropped the baton as it was being passed to me. I met with David Packard and Bob Noyce and tried to apologize for screwing up so badly. I was a very public failure, and I even thought about running away from the valley. But something slowly began to dawn on me — I still loved what I did. The turn of events at Apple had not changed that one bit. I had been rejected, but I was still in love. And so I decided to start over.

I didn't see it then, but it turned out that getting fired from Apple was the best thing that could have ever happened to me. The heaviness of being successful was replaced by the lightness of being a beginner again, less sure about everything. It freed me to enter one of the most creative periods of my life.

During the next five years, I started a company named NeXT, another company named Pixar, and fell in love with an amazing woman who would become my wife. Pixar went on to create the worlds first computer animated feature film, Toy Story, and is now the most successful animation studio in the world. In a remarkable turn of events, Apple bought NeXT, I returned to Apple, and the technology we developed at NeXT is at the heart of Apple's current renaissance. And Laurene and I have a wonderful family together.

I'm pretty sure none of this would have happened if I hadn't been fired from Apple. It was awful tasting medicine, but I guess the patient needed it. Sometimes life hits you in the head with a brick. Don't lose faith. I'm convinced that the only thing that kept me going was that I loved what I did. You've got to find what you love. And that is as true for your work as it is for your lovers. Your work is going to fill a large part of your life, and the only way to be truly satisfied is to do what you believe is great work. And the only way to do great work is to love what you do. If you haven't found it yet, keep looking. Don't settle. As with all matters of the heart, you'll know when you find it. And, like any great relationship, it just gets better and better as the years roll on. So keep looking until you find it. Don't settle.

My third story is about death.

When I was 17, I read a quote that went something like: "If you live each day as if it was your last, someday you'll most certainly be right." It made an impression on me, and since then, for the past 33 years, I have looked in the mirror every morning and asked myself: "If today were the last day of my life, would I want to do what I am about to do today?" And whenever the answer has been "No" for too many days in a row, I know I need to change something.

Remembering that I'll be dead soon is the most important tool I've ever encountered to help me make the big choices in life. Because almost everything — all external expectations, all pride, all fear of embarrassment or failure - these things just fall away in the face of death, leaving only what is truly important. Remembering that you are going to die is the best way I know to avoid the trap of thinking you have something to lose. You are already naked. There is no reason not to follow your heart.

About a year ago I was diagnosed with cancer. I had a scan at 7:30 in the morning, and it clearly showed a tumor on my pancreas. I didn't even know what a pancreas was. The doctors told me this was almost certainly a type of cancer that is incurable, and that I should expect to live no longer than three to six months. My doctor advised me to go home and get my affairs in order, which is doctor's code for prepare to die. It means to try to tell your kids everything you thought you'd have the next 10 years to tell them in just a few months. It means to make sure everything is buttoned up so that it will be as easy as possible for your family. It means to say your goodbyes.

I lived with that diagnosis all day. Later that evening I had a biopsy, where they stuck an endoscope down my throat, through my stomach and into my intestines, put a needle into my pancreas and got a few cells from the tumor. I was sedated, but my wife, who was there, told me that when they viewed the cells under a microscope the doctors started crying because it turned out to be a very rare form of pancreatic cancer that is curable with surgery. I had the surgery and I'm fine now.

This was the closest I've been to facing death, and I hope it's the closest I get for a few more decades. Having lived through it, I can now say this to you with a bit more certainty than when death was a useful but purely intellectual concept:

No one wants to die. Even people who want to go to heaven don't want to die to get there. And yet death is the destination we all share. No one has ever escaped it. And that is as it should be, because Death is very likely the single best invention of Life. It is Life's change agent. It clears out the old to make way for the new. Right now the new is you, but someday not too long from now, you will gradually become the old and be cleared away. Sorry to be so dramatic, but it is quite true.

Your time is limited, so don't waste it living someone else's life. Don't be trapped by dogma — which is living with the results of other people's thinking. Don't let the noise of others' opinions drown out your own inner voice. And most important, have the courage to follow your heart and intuition. They somehow already know what you truly want to become. Everything else is secondary.

When I was young, there was an amazing publication called The Whole Earth Catalog, which was one of the bibles of my generation. It was created by a fellow named Stewart Brand not far from here in Menlo Park, and he brought it to life with his poetic touch. This was in the late 1960's, before personal computers and desktop publishing, so it was all made with typewriters, scissors, and polaroid cameras. It was sort of like Google in paperback form, 35 years before Google came along: it was idealistic, and overflowing with neat tools and great notions.

Stewart and his team put out several issues of The Whole Earth Catalog, and then when it had run its course, they put out a final issue. It was the mid-1970s, and I was your age. On the back cover of their final issue was a photograph of an early morning country road, the kind you might find yourself hitchhiking on if you were so adventurous. Beneath it were the words: "Stay Hungry. Stay Foolish." It was their farewell message as they signed off. Stay Hungry. Stay Foolish. And I have always wished that for myself. And now, as you graduate to begin anew, I wish that for you.

Stay Hungry. Stay Foolish.

Thank you all very much.

<hore>

 ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Vysnené partnerstvá

 ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 Co dělat před usnutím a po probuzení

 ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
 

Zošit snov

 ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------